SENSEI ze Šambaly

398 Pages·2017·3.47 MB·Czech

Anastasia Novych
S E N S E I
ze Šambaly
Kniha I
Praha 2015
Vyprávění Mládí o setkání s Moudrostí se na první poh-
led zdá být naivní. Obvykle to tak vnímáme, je to však jen
iluzorní překážka, past, kterou šikovně nastražilo naše
Ego na cestě k dokonalosti Ducha. Ten, kdo ji překoná,
odhalí pro sebe mnohem více, než by on sám mohl doufat.
Chvála Přemožiteli – neboť poznání mu bude odměnou,
neboť tajné se stane skutečným.
Kniha byla sepsána podle zápisků bývalé maturantky,
která ve svém deníku zachycuje události z let 1990–1991.
Poprvé vydalo v roce 2005
OLMA-PRESS, Moskva
Copyright © Anastasia Novych, 2003
Z ruského originálu Сэнсэй. Исконный Шамбалы
přeložila Hana Prchlíková
Obálka KRM Advertising s. r. o.
Jazyková korektura KRM Advertising s. r. o.
Vydalo nakladatelství IBIS s. r. o.,
jako svou 1. publikaci
ISBN 978-80-904796-0-9
Prolog
Tichá, vlahá noc už dávno zavládla nad krajem
a vystřídala tak zmatený den se všemi jeho starost-
mi i bezvýznamným shonem. Její temný závoj kolé-
bal a sladce uspával všechno živé, vše se pozvolna
nořilo do hlubokého spánku. Jen na zamilovaná
srdce tato kouzla nepůsobila, těm věčnost ubíhala
jako okamžik. Na opuštěném místě na břehu moře
osaměle plápolal oheň táboráku, který vrhal podiv-
né tajemné stíny. Poblíž něj opuštěně sedělo bez-
tvaré stvoření. Svědkem jeho přítomnosti byl jen
nekonečný vesmír, v němž se jasně třpytily hvězd-
né světy a Měsíc, jehož stříbřitá, blýskavá stezka
na vodní hladině zvala na věčnost. Všude kolem
bylo takové ticho, že snad ani moře nemělo odva-
hu k tomu, aby jej vyrušilo lehkým šuměním svých
vln. Zdálo se, jako by se čas navěky zastavil a ztra-
til svůj smysl. Byl to samotný okamžik věčnosti.
Stvoření se pohnulo, vydalo nějaký nesrozumitel-
ný zvuk a postupně se začalo dělit na dvě hemžící se
části. Bylo slyšet lidské hlasy:
„Bože, jak krásně někdy bývá na tomhle hříšném
světě.“
„Upřímně řečeno, ani se mi odsud nechce odcházet.“
„Taky si myslím.“
3
Plamen táboráku jasně vyšlehl do tmy, jako by
se horlivě snažil vybojovat v tmavé noci kousek mís-
ta. Jeho jasné záblesky se se střídavým úspěchem
nejprve nechaly pohlcovat tmou a pak se beze stra-
chu draly daleko dopředu a osvětlovaly při tom pří-
rodu jejími přirozenými tóny.
„Tak jak ses rozhodl, Rigdene?“
„Moje závěry jsou samozřejmě smutné. Ale přesto
myslím, že počkám s konečným rozhodnutím… Snad
stojí za to, abych tady zůstal ještě nejakou dobu.“
„Ale přece všechno není tak zlé. Zvláště, pokud
ses rozhodl zůstat, dej jim ještě šanci a dovol mi…“
V tomto okamžiku nad mořem z ničeho nic zavál
lehký vítr a oživil měsíční pěšinku. Ta se čarovně za-
jiskřila a svými stříbřitými vlnkami lákala do tajem-
né dáli. Příroda jakoby stvoření úmyslně pokoušela,
z jedné strany ho obklopovala svou věčností a z té
druhé přirozenou pozemskou krásou. Zdálo se, že
v tomto nenápadném závanu skrývalo jakési velké,
pouze jemu jedinému známé tajemství.
4
1
Není tajemstvím, že Osud vede člověka po složité
cestě, kterou zná jen On sám a která se skládá z těch
nejjemnějších souvislostí a přírodních úkazů. Na
této cestě se důmyslně proplétají nejrůznější náhody
a skutečnosti, které do sebe zapadají. Nakonec tato
cesta přivede člověka ke konkrétní situaci, ke křižo-
vatce jeho života. Tady se člověk odvažuje doufat, že
bude mít možnost volby. Ale ta stejná neúprosná síla
Osudu mu nenápadně pomáhá s rozhodnutím. Vždyť
úmyslem Osudu mají události nevyhnutelně sblížit
naprosto cizí lidi, kteří žijí ve svém maličkém světě
a nemají o tom ani nejmenší tušení. Toto sblížení je
ale donutí hledat společný cíl, což pak v životě jiných
lidí vyvolá spoustu rozhodujících událostí.
Tento osud neminul ani mě. Narodila jsem se v dale-
kém, zapadlém místě Ruska. Moji rodiče pracovali u ar-
mády, čestně a svědomitě vykonávali svoji povinnost.
Proto nás jejich velitelé, taktéž čestně a svědomitě, po-
sílali do různých koutů naší rozlehlé vlasti – Sovětské-
ho svazu. Tak se naše rodina dostala na Ukrajinu, do
„země kvetoucích kaštanů“, kde jsme se usídlili v hor-
nickém kraji vonícím po růžích.
Musím říci, že jsem velice společenský člověk s vše-
strannými zájmy. Nikdy mi nedělalo velké potíže na-
5
jít společnou řeč s novými lidmi. Proto jsem se vždy
na novém místě rychle začlenila do kolektivu stejně
smýšlejících lidí. Společně jsme navštěvovali nejrůz-
nější zájmové kroužky, včetně tanečních, chodili jsme
do kina, do divadla nebo do kavárny. Celkem vzato,
život ubíhal tak, jak má.
Vše bylo nádherné až… do určité chvíle. Vždyť
Osud má své plány. Nečekaně pro mé blízké, a na-
tožpak pro mě, v nejkrásnějším období mého mládí
mě vrhl do víru tak těžkých zkoušek, že jsem v něm
div nezemřela kvůli úplné beznaději a přirozenému
strachu ze smrti.
6
2
Na začátku závěrečného školního roku jsem zača-
la mívat neustálé bolesti hlavy, které byly navíc silné
a vytrvalé. Rodiče mě vzali na vyšetření. O výsledcích
s nimi lékaři hovořili většinou mezi čtyřma očima.
To mě velmi znepokojovalo. A rostoucí obavy, jedna
za druhou, začaly mučit moji duši. Ze všeho nejhorší
byla ta úplná nejistota.
Všechny tyto okolnosti mě strašně děsily do chvíle,
kdy jsem náhodou vyslechla matčin rozhovor s panem
profesorem:
„… ale vždyť přece musí existovat nějaké východis-
ko?“
„Zajisté, vždycky je možno najít nějaké východisko.
Víte, tento malý nádor může časem postoupit do pro-
gresivnějšího stádia. A to je velmi nebezpečné. Proto je
nutné provést operaci okamžitě, dokud ještě není poz-
dě… V Moskvě je velmi dobrá klinika, která se speci-
alizuje na tyto problémy a ve které jsou navíc nejlepší
odborníci. No, ale dostat se tam je však velmi obtížné,
pořadník je naplánovaný na pár let dopředu. Ale vaše
děvčátko, jak sami víte, potřebuje operaci co možná
nejdříve. Jinak… předpovědět vývoj nemoci je velmi
těžké, obzvlášť pokud se tumor nachází v mozku. Ně-
kdy s ním člověk může žít rok, někdy však i déle…
7
Ale v každém případě byste neměli ztrácet naději. Tře-
ba se vám podaří dostat se tam přes známé nebo po-
mocí kontaktů…“
Další slova pak už jen proletěla kolem mých uší. Bu-
šilo mi ve spáncích a hlavou se mi honila jenom jedna
fráze: „Rok… A konec!“ Kolem se vznášela jen napro-
stá beznaděj a prázdnota. Rušný nemocniční shon se
pozvolna vzdaloval a přenechával místo narůstajícímu
přívalu myšlenek: „Zemřít v nejlepších letech! Vždyť
jsem si ještě ani pořádně neužila… Proč právě já? Udě-
lala jsem snad v životě něco špatného?!“ Byl to křik
zoufalství. Z očí se mi řinuly slzy. V tom nemocničním
suterénu bylo nesnesitelné dusno, a tak jsem vyběhla
k východu. A v uších mi jako hrozivá ozvěna zněl profe-
sorův hlas: „Jeden rok! Jeden rok… Jeden!“
Čerstvý vzduch mě omámil svou opojnou vůní. Po-
stupně jsem se vzpamatovala a rozhlédla se kolem
sebe. Stromy po dešti se jako v pohádce třpytily brili-
antovými závěsy. Všude kolem zářila čistota a novota.
Teplý vzduch, který se odpařoval ze země, pokrýval as-
falt lehkou mlhou, což ve mně vyvolávalo dojem, jako
by se události, které se právě odehrály, vůbec ani ne-
staly. Bože, kolik nádhery bylo najednou všude kolem!
Ta krása přírody, které jsem si dříve ani nevšimla, jako
by teď pro mě získala nový význam, jakési své nové
kouzlo. Všechny ty malicherné problémy, kvůli kterým
jsem se tak trápila každý den, mi teď připadaly tak
hloupé a nicotné. S trpkostí a steskem jsem hleděla na
jasné slunce, svěží zeleň, poslouchala veselé švitoření
ptáků a pomyslela si: „Jak hloupě jsem promarnila
svůj život. Jak mě mrzí, že jsem nestihla udělat něco
opravdu ušlechtilého!“ Celý ten dřívější shon, urážky,
pomluvy – to všechno ztratilo svůj význam. Teď byli
všichni lidé kolem mě šťastlivci, a já vězněm Smrti.
8
Nějakou dobu jsem trpěla příšernou depresí. Přesta-
la mě zajímat škola, všední život i mé koníčky. Abych
unikla před nenápadnými otázkami svých rodičů, za-
vírala jsem se ve svém pokoji a lhostejně jsem listovala
knihami a časopisy. Strašně jsem si chtěla poplakat
někomu na rameni, povědět někomu, jak strašně se
mi bude umírat, když jsem ještě ani nezačala žít. Nej-
bližším člověkem mi byla samozřejmě maminka. Ale
které mateřské srdce by uneslo od vlastního dítěte
takovou zpověď, jež svírá duši. Jak jsem tak seděla
sama se svými tíživými myšlenkami za stolem, vza-
la jsem pero a sepsala všechny své pocity na kousek
papíru ze sešitu. Hodně se mi ulevilo. Tehdy jsem si
začala psát deník. Ten se později stal mým nejlepším
„přítelem“, který trpělivě snášel všechny úvahy o mém
neobyčejném osudu.
Jediné, co snad ještě mohlo rozptýlit mé chmurné
myšlenky, byl kontakt s kamarády. O své nemoci jsem
jim samozřejmě nic neřekla. Nechtěla jsem prostě, aby
měli i oni zarmoucené tváře plné soucitu jako mí ro-
diče. To by mě asi úplně dorazilo. Rozveselovalo mě
jejich veselé žvanění a řešení problémů, které se mi
teď zdály být naprosto absurdní. Na všechno jsem se
dívala pod úhlem jakéhosi nového pohledu a se závis-
tí člověka, který má v nejlepších letech svého mládí
opustit tento záhadný, dosud nepoznaný svět. Něco se
ve mně nepochybně změnilo, nalomilo.
9
3
Když se mým kamarádům přece podařilo vytáhnout
mě z dobrovolného domácího vězení do kina, s překva-
pením jsem zjistila, že i filmy teď vnímám úplně jinak.
V té době zrovna přicházela do módy východní bojová
umění. V nově otevřených kavárnách se pouštěly na
videu nejpopulárnější akční filmy za jeden nebo za tři
ruble. Umění hrdinů a jejich výkony, neobvyklé okol-
nosti jejich zocelení, síla i vůle jejich ducha ve mně
vzbudily velikou zvědavost. Věděla jsem, že je to všech-
no hra filmových aktérů. Nicméně jsem nemohla pře-
stat myslet na to, že mnohé náměty jsou založeny na
reálných faktech fenomenálních schopností z historie
lidstva. To mě přivedlo k tomu, abych začala hledat
články, knížky a časopisy s touto tématikou. Brzy se
ke mně přidali i moji kamarádi. S velikým nadšením
začali shánět „nedostatkovou“ literaturu, každý, kde
jen mohl.
Byla jsem ohromena mimořádnými schopnostmi
těchto lidí a hloubkou jejich chápání světa, cítila jsem,
že se ve mně probouzí jakási vnitřní skrytá síla… na-
děje, mlhavé očekávání, že smrt mého těla ještě není
můj konec! Toto rozjasnění mysli mě natolik zasáh-
lo, natolik vnitřně povzbudilo, že mě nejen brzy zača-
ly opouštět deprese, ale dokonce jsem pocítila jakousi
10